Pověsti města Brna nyní můžeme díky moderní technologii zažít v reálném čase. Díky propojení šesti pověstí s konkrétním místem tak ožívá historie města přímo v jeho ulicích a zákoutích. Pomocí letáčku s mapou Vás provedeme po místech, které jistě dobře znáte, jejich příběhy už možná ne. Nabijte si chytrý telefon, vezměte si letáček do kapsy a dovolte nám představit Vám smutný příběh Johanky a Jeronýma, prozradit, kde je schovaný poklad, proč brněnské kašny pláčou nebo kdo se po nocích prohání ulicí Poštovskou.
Katedrála sv. Petra a Pavla
Sedmdesát sedm dní pálilo slunce do brněnské kotliny, aniž se objevil sebemenší obláček, který by alespoň zastřel plamennou tvář dní. Vysoušena země začala pukat a na jejím povrchu rezavět tráva, vadnout křoviny a hynouti vysoké stromy. Po Svitavě i Svratce zůstalo jen bílé kamení, prozrazující někdejší koryto. Nejstrašnějším znamením byla nenadálá ztráta vody v posvátné studánce na úbočí skály petrovské.
Znenáhla se objevily mohutné temné mraky. Vyšlehly blesky, vyvalilo se hřmění hromů, zavanul kvílivý vítr, vichřice, smršť. Největší zběsilost vynaložila smršť na petrovské skále – vyvrátila modlu, a ta se pádem roztříštila. Tříšť zasáhla i nebohého pohanského kněze. Hned potom nastalo utišení větrů, mraky odpluly, nebe se vyjasnilo. Lid ztratil modlu, kněze i naději.
Tutéž noc však přišli poslové knížete Rostislava moravského, kteří nesli vzkaz, aby Brňané přijali nové učení pro svoji spásu. Vzchopili se tedy malomyslní, přijali chléb a víno od poselstva a zdvihli se, aby při svitu smolnic přijali křest. Kněz poslaný od knížete položil na to místo dlaně, udeřil svou hůlkou o kamennou nádrž a již se vyhrnul proud ledové vody ze skály, a jakmile svlažila hůl knězovu, ta vyrazila zelenými výhony, že ji museli zasadit do země. Za svítání pokřtil pak kněz Brňany vodou pod akátovým stromem.
Brnná ves byla zachráněna. Vbrzku byl vybudován kostelík na skále a zasvěcen sv. Petru, neboť stojí v Písmě „ty jsi Petr, to je skála".
Orlí 16, Dům U kamenné panny
Kdysi o jarmarku přišel mladý pár s kejklíři, medvědáři, tanečníky a provazolezci a takovými podobnými lidmi do Brna. Muž šel prodávat planety na Dolní rynk, zatím co žena jeho musila zůstat v témž špitále před branou zelenou, u sv. Štěpána. Zde dala život děvčátku, za nějž obětovala svůj. Planetář ušel rychle do světa, takže novorozeňátko bylo zároveň sirotkem naprostým. Maličká Johanka jen čirou náhodou udržena oukropem almužníků špitálských při životě, i stal se jí starobinec svatoštěpánský domovem, jeho ubozí obyvatelé pečlivými pěstouny, A tak rostla u volnosti v okolí toho brněnského předměstí, hrávala si s katovými dětmi.
Když uplynulo asi sedm let, dovolil si její ochránce, kaplan špitální, upozornit slavnou radu brněnskou, že to děvče obecní, Johanka po planetáři, zdravá jest a učenlivá a že tedy není dobře nechávati ji na pospas volným mravům. Ráčili to páni uvážiti i uvolil se jeden z nich, pan Benjamin Heller, prýmkař, že jsa bezdětek, tu dívčičku k sobě vezme. Dána tedy černooká a černovlasá Johanka k prýmkaři za. A tak v dalších sedmi letech svého života vyvíjela se černá Johanka v domě Hellerově v dívku úhlednou a způsobnou.
Než najednou nastal obrat v životě černé Johanky. Zemřel její ochránce prýmkař Heller znenadání a dědicem jeho domu, zboží, peněz i vinic v okolí se stala jeho žena Eusebie. Ta již dávno žehrala na Johančino postavení v domě, vysloveně ji nenáviděla. I přivedla do domu právě ve městě dlícího dělolijce Taucha, kterému se panna Johanka líbila a hned ji chtěl. Eusebie se domnívala, že dívka bude ochotna s cizincem se pustit do světa. Johanka však nechtěla o vdavkách slyšet. Těžké dny nastaly Johance. Učiněna poslední služkou v domě, za- městnána při praní prádla, drhnutí podlah a v dřevníku. Až se dozvěděla příčinu Johančiny vzdornosti — syn královského dědičného poštmistra pana z Meceru se tajně s ní stýkal na střechách jejich sousedských domů. Slíbili si věrně při sobě státi a vytrvati do svatby a šťastně žít. To vše vyzradila jedna ze služek, která za úplatu dvojici špehovala.
Hellerová běžela hned na poštu starým Mecerům žalovat. Staří poštmistrovi zavolali syna a tázali se rozčilení, zdali je pravda, co se od paní sousedy doslechli. Přitakal a prohlásil k tomu, že je rozhodnut za svým slibem daným Johance státi a neustoupiti. Když tento stav trval déle jedné čtvrti roku, rozhodl se Jeroným, že se vypraví do Prahy. Sotva byl Jeroným tři míle za městem, již ve známost vyšlo, že paní Eusebie Hellerová nesmírné soužení má s Johankou, Tak prý na příklad ze schválnosti svým uhrančivým pohledem oheň v peci rázem uhasí, pohár na stole k pádu a následkem toho k rozbití přivede a peníze v míšku pouhým podíváním v nic obrátí, Nu, byli tu přec pamětníci, kteří dobře věděli, že černá Johanka dcerou planetáře a karet vykladače jest.
Potom si začali všichni vzpomínat, že náhle zemřel pěstoun černé Johanky prýmkař Heller! Čarodějnice! Sešli se starší města, dali hlavy dohromady a vynesli nález: veřejné pohoršení působí ta černá Johana, dítko obecní, nechť je vyšetřena soudcem, zdali nemá spojení s duchy temnými. Bude-li zapírat, má býti tázána na mučidlech. Byli vysláni pochopové pro Johanu. V mžiku se i trh Zelný vyprázdnil a báby opustily své stánky navršené zbožím, taková byla jejich zvědavost, co se stane. Zbrojnoši vstoupili do domu. Úzkým a dlouhým podjezdem duněly jejich kroky. Černá Johanka ustupovala před příchozími dvorem. Mužové udělali skok k dívce, ta však uhnula, obrátila se a než se kdo nadál, dostihla roubení studny v zadním konci křivolakého nádvoří a vrhla se do ledového živlu na dně studničním.
V tom zastavil u vrat stavení jezdec. Byl to Jeroným Mecer! Pokryt prachem cesty právě vykonané, roztřesen hrůzou, slepý bolestí přihnal se k mrtvé, přikryté bílou plachtou, a odhalil její tvář. Jeroným Mecer do roka prodal své právo poštovské a usadil se v domě, který po zbláznivší Eusebii Hellerové nikdo nechtěl. Zde pak dal zazdít vedle dveří do svých pokojů sochu černé Johanky, jejíž tvář prý umělci sama z kamene vyběhla jemná, smutná a krásná. Tak dí pověst o kamenné panně v Měnínské ulici, která se dnes Orlí zve, a dodnes ve dvoře domu číslo 16 je k vidění.
Pasáž Alfa, Poštovská
Pantatínek pana Šembery z Boskovic, pan Václav z Boskovic i také paní maminka Marie, pozvali k sobě otce kvardiána bratří minoritů brněnských a takovou smlouvu s ním učinili, že totiž bude-li v tom vůle Boží a oni bezdětek zůstanou a také tak i zemřou, tu že veškeré zboží jejich připadne klášteru pro spasení duší jejich i předků. Minorité chovali pergameny tyto ve veliké pečlivosti v železné truhlici v refektáři i těšili se, že se jim dostane statků. Avšak narodil se nečekán nový dědic. Byl to pan Šembera z Boskovic, od mala človíček čiperný a živoucí, takže úmluva boskovských s minority se ukázala zbytečnou, Šembera prospíval v rytířských ctnostech, zvelebil se na těle i duchu, a když se rozžehnal s rodiči odcházejícími na onen svět skrze kryptu minoritskou, ujal se jako jediný potomek někdy tak rozvětveného šlechtického majetku. Byla to jen ta věc, která mu kalila náladu, že nebude-li míti mužského potomka, bude platit staré ujednání jeho rodičů, a po vymření Boskoviců připadne jejich majetek minoritům brněnským.
Pozval jednoho podzimu, posledního v jeho životě, kvardiána i s některými staršími bratry k sobě Dostavili se tedy do domu Šemberova. Urozený rytíř seděl u okna nad pánví uhlí a hřál si kolena. Kvardiánovi přistavěna židle a přineseno malé občerstvení. Požádal představeného kláštera od sv. Jana, aby mu dal k nahlédnutí zápis daný jeho nezapomenutelnými rodiči. Kvardián vyňal z pouzdra pečlivě svinutý list pergamenový a podal dobromyslně Šemberovi. Jakmile vzal papírovou rourku do ruky, sykl za ním plamen a zlověstně ozářil ponurou místnost. Kvardián s hrůzou poznal, že vzácná listina se na pánvi žhavého uhlí u nohou pana Šembery změnila v pole.
Brzy potom zemřel pan Šembera z Boskovic i kvardián minoritů. A rozneslo se po všem městě, že duch kvardiánův nemá pokoje a často vídán jest, an pláče mezi pilíři chrámu svatojanského, a kdo chodí k půlnoci domů ulicí Měšťanskou (Jánskou), nezřídka uzří v hodinu dvanáctou, oře divého, černého, vyjíždějícího z domu Boskovského. Z nozder toho přízračného koně šlehají plameny. Na koni sedí duch pana Šembery s očima světélkujícíma. A letí onen jezdec ulicí dolů k Brance kobližné, tu přeskočí a jako létavice se míhá přes Cejl, Husovice a Obřany i zapadá do temné díry ve skalách na kopci hádeckém, která se dodnes nazývá i s okolními bílými stěnami Šumberou.
Není tomu zrovna dávno, co zbořili dům Boskovských v Brně v Janské ulici a postavili na jeho místě palác ze železa, betonu a skla i nazvali jej řeckým písmenem prvým v abecedě „Alfa"
Zelný trh 9
Vždycky když přijela na návštěvu do Brna císařovna Marie Terezie, bydlela prý v domě č. 9 na Zelném trhu. V druhém poschodí byly krásné krby a v domě byl taky veliký pěkný sál a panovnice v něm při svých návštěvách pořádala slavnosti a večírky.
V tom domě jsou od nepaměti hluboké dvoupatrové sklepy. O nich se vykládalo, že v nejdolnějším leží veliké poklady. Ale prý jsou začarované: každý, kdo se je pokusí najít a získat, přijde o život. Stalo se, že se tu věc nějak dozvěděli tři muži a povídali si: Co kdybychom to bohatství získali zrovna my? Co by se nám mohlo stát? Jednou přes noc se dali do toho nejspodnějšího sklepa zavřít. Lidé je varovali a přemlouvali, ať toho nápadu nechají a nepokoušejí osud, ale ti chlapi se smáli: „To jsou jen plané povídačky! Co se nám může stát?“ Na druhý den všichni čekali, kdy se ti tři objeví a co jim řeknou. Už uplynulo tolik hodin, ale ti tři ze sklepa nevycházeli. Co jen s nimi je? Když se jich nemohli dočkat, vnikli ti nejodvážnější do sklepa. Dívají se – a zůstali v hrůze stát: všichni tři tam leželi mrtví.
Pan Seidl, který se narodil v blízkém domě, zase vyprávěl, že když byl malý školák, tak ten starý dům č. 9 opravovali. Když probourali zeď v uličce k petrovským schodům, objevil se sklep plný koster. Sklepení pak bylo zase brzy zazděno – a tam ty kostry odpočívají podnes.
místo: Hostinec U černého medvěda (původně ul. Běhounská), okolí kostela sv. Jakuba
Kolem kostela svatého Jakuba býval velký hřbitov. Byl to hřbitov bohatých německých měšťanů. Stávaly na něm nádherné hrobky přebohatých rodin. Ale klid ve svých hrobkách neměli. V noci se prý nedalo kolem hřbitova ani projít, jaké strašné věci se tam děly. Byl odtud slyšet hrozný hluk a nářek.
Když hřbitov zrušili, všichni si oddechli, že bude pokoj. Ale kdepak! Ve sklepech několika okolních domů v blízkosti místa, kde hřbitov stával, prý straší. Ozývá se tam nejenom v noci, ale i za poledne divný hluk a rány.
Nejvíc prý je to slyšet v hostinci U černého medvěda. To byla prastará hospoda už ve středověku.
Kašna naproti Avionu
V Brně bývalo hodně krásných kašen. Každá prý zpívala svou vlastní píseň. Ale v určitou hodinu zazpívaly společně všechny dohromady. Někdy radostně, jindy smutně.
I na konci ulice Veselé bývala malá kašna. Před několika roky ji obnovili a stojí naproti hotelu Avion. Jmenuje se Karolínka. Dříve měla dřevěné bednění a neustále z ní tiše proudila voda. Z okolních domů sem chodívala sloužící děvčata pro vodu na pití, studenou, dobrou a svěží.
Někdy v tom prameni prý byl zřetelně slyšet pláč malého dítěte. Říkalo se, že v něm kdysi dávno jakási svobodná matka utopila své dítě.
