Legendu o dítěti vhozeném do kašny Karolínky autor přenáší ze středověku do dnešní doby, s ohledem na aktuální genderové a další sociální otázky. Akt uzemnění je reakcí na tlak společnosti vůči jednotlivci, vystavenému nepřízni osudu. Uzemnění nastává v obou jeho významech: fyzickém i přeneseném interpersonálním.

Uplynulo mnoho let od doby, kdy kněz knížete Rostislava zarazil akátovou hůl do petrovské skály, odkud vytryskl pramen chladné vody. Jak Brno rostlo, i Brněné hledali další studánky a prameny, na kterých postupně vyrostly zdobené kašny. K nim chodily služky z měšťanských domů pro vodu. Když vodu nabíraly, měly alespoň pár chvil na to, aby prohodily několik vět s některou z dalších dívek, které taktéž šly pro vodu, proto bylo u kašen stále rušno. Přes to dívčí švitoření nikdo neslyšel zpěv kašen. Každá z nich zpívala svou píseň, někdy radostně, někdy smutně. Několikrát do roka se všechny kašny rozezpívaly na pár okamžiků stejnou melodií. Nikdo ji ale neslyšel, protože zpěvu vody málokdo naslouchal. Jedna z nejmenších kašen stávala na konci ulice Veselé, jmenovala se Karolínka. Tiše z ní tryskala voda, jež zpívala smutnou píseň, která zněla jako pláč malého dítěte. To v ledové, jindy životodárné, vodě utopila jedna zoufalá služka. Všechny kašny tehdy usedavě plakaly, ale lidé neslyšeli a nechtěli slyšet, jako vždy když se děje jinému bezpráví. S rozvojem vodovodů začaly brněnské kašny mizet, zmizela i Karolínka, ta památka na zmařený dětský život. Teprve před pár lety ji znovu obnovili, snad jako předzvěst, že se jednou znovu naučíme naslouchat zpěvu vody v kašnách i dávným příběhům minulých dob.