Persifláž a virální kampaň na téma podvedeného stavitele. Fiktivní projekt „Narovnání křivé věžičky“ v podobě seriózního stavebního projektu aktualizuje starou legendu a dává jí zcela současný ráz. Akcentuje téma současných médií a komunikace – fake news, postpravda a dezinformace, zároveň však také přivádí pozornost širší veřejnosti k tomuto výjimečnému architektonickému detailu.

Historický unikát – pokroucená středová fiála portálu Staré radnice, je touto akcí aktualizován. V naší virální kampani propagujeme narovnání věžičky tak, aby “odpovídala” dobovým standardům. Tato akce poukazuje na snahu definovat a aktivně měnit výklad historie, jejíž interpretace může vést k formování ideologických pozic, které mohou být svou povahou devastující.

Trvalo více než sedmdesát let, než se Čechy a Morava vzpamatovaly ze škod, které napáchali husité. Na počátku šestnáctého století se ale válečné rány pomalu zacelily a i brněnští měšťané našetřili dost peněz, které chtěli utratit za stavbu dosud nevídanou. V tu dobu se radní doslechli o práci mistra Antona Pilgrama, který platil ve Švábsku za vynikajícího kameníka. Pozvali ho tedy do Brna a dali mu úkol, aby postavil radnici, jakou jinde na světě nemají. Dohodli se na mzdě, Pilgram najal dělníky, nechal si dovézt materiál a pustil se do díla. Jak práce pokračovaly, Pilgramovi začaly docházet peníze, dojednal si tedy slyšení u brněnských radních, které žádal o zálohu. Radní se však začali ošívat a po chvíli dohadování Pilgramovi posměšně řekli, že mu nezaplatí, dokud dílo nebude hotovo. Pilgram toto příkoří přijal mlčky a pustil se do práce s o to větší vervou, pracoval téměř bez ustání. Konečně nastal okamžik, kdy mělo být stržené lešení. Jaké bylo ale překvapení radních i všech ostatních zvědavců, když uviděli Pilgramovo dílo. Prostřední věžička byla nakřivo. Radní se hned ptali, co to má znamenat. Pilgram jen s úšklebkem odvětil: „Postavil jsem vám radnici, jakou jinde na světě nemají, věžička na portálu je křivá stejně jako vaše sliby, které bude na věky připomínat, a nikomu se ji nikdy nepodaří narovnat.“ S těmi slovy odešel Brněnskou branou do Vídně, kde ho již netrpělivě očekávali, aby na chrámu svatého Štěpána mohl za bohatou odměnu předvést své kamenické umění, kterého si všude kromě Brna tolik považovali.