Legenda vypráví příběh o tom, že kdo je chamtivý a chce vše jen pro sebe, nakonec na svou chamtivost doplatí a nemá nic. Všem dobře známý kolotoč, z něhož je těžké se vymanit nemá konce a vždy si najde svou daň. A tak se stává, že v průběhu dní, měsíců, let, v různých koutech světa můžeme spatřit v nekonečných cyklech zjevující se touhu po majetku a moci.

Jednoho zimního večera seděl Jan Šembera z Boskovic ve svém brněnském domě, ubíral se vzpomínkami na své bouřlivé mládí i život u císařského dvora. To všechno ale odvál čas, cítil, že mnoho času mu již nezbývá, navíc ho co chvíli trápila neodbytná a nepříjemná myšlenka na jeden dávný dluh. Jeho rodiče, kteří měli obavu, že již nebudou mít mužského potomka, odkázali pro tento případ všechen majetek nedalekému minoritskému klášteru. Nakonec se ale vytoužený dědic, Jan Šembera, přece jen narodil, závěť tak byla prozatím neplatná, ale jen dočasně. Jana Šemberu obdařil osud jen dvěma dcerami, a ačkoliv je obě provdal dobře za mocná Lichtenštejnská knížata, trápilo ho, že ani jedna z dcer nezdění nic z obrovského rodového majetku. Za okny hustě sněžilo, stářím, nemocemi a bolestí trpící Šembera se choulil v houních u krbu. Tušil, že konec se blíží. V jednu chvíli se mu ale ďábelsky blýsklo v očích. Zavolal hned sluhu, aby co nejrychleji přivedl otce kvardiána od minoritů i se smlouvami po jeho rodičích, že prý chce upřesnit některé podrobnosti. Otec kvardián za malou chvíli dorazil. Šembera poručil sluhovi, aby minoritovi nalil víno, sám si vzal listiny a poodešel ke krbu, aby při světle lépe viděl na vybledlé písmo smluv. Když se ale otec kvardián chtěl napít, Šembera využil nestřežené chvíle a hodil vzácné listiny do hořících plamenů. Otec kvardián mohl jen bezmocně sledovat, jak se dědictví mění v popel. Neřekl nic, jen se slzami v očích odešel. Krátce na to, z jara patnáctistého devadesátého sedmého roku, oba zemřeli. Ale ani smrt jim nepřinesla pokoj. Otec kvardián dodnes chodí mezi pilíři kostela svatého Jana a pláče, zatímco Šemberův duch se každou noc prohání na černém oři, kterému z nozder šlehají plameny. Kůň uhání jako zběsilý ze zbořeného domu Boskovických přes Kobližnou, prolétne Cejl a Husovice až do Obřan, kde s hrozným rachotem, jako když se směje sám ďábel, zmizí dírou v hádeckých skalách do horoucích pekel.