Marnivé mezilidské soupeření a směšné hašteření, vycházející ze slaboduché závisti, nikdy neskončí výhrou. Při nejmenším v duchovní a emocionální rovině. Záporná lidská vlastnost, symbolicky vyjádřená obráceným srdcem zářícím na pozadí “neslušného mužíčka”, lze však v “Brněnského poledne” jednoduše proměnit ve vynalézavost a soudržnost, které umí zachránit třeba i celé město.

V Brně vedle sebe žili od nepaměti Češi a Němci. Jak Češi, tak Němci potřebovali kostel, ale nemohli se dohodnout, proto se začaly stavět kostely dva. Češi, kteří žili v horní části Brna, začali stavět kostel na Petrově, Němci mající své domy dole, pustili se do stavby kostela svatého Jakuba. Zatímco na Petrově měli víc peněz, u Jakuba měli lepšího mistra stavitele, kterému šla, na rozdíl od kameníků na Petrově, práce rychle od ruky. Mistr byl dobrý společník a veselá kopa, proto si ho lidé velmi oblíbili. Jednou po práci v hospodě vtipkoval, že kostel u Jakuba bude dávno hotový, než na Petrově vůbec něco postaví. To české radní velmi urazilo, rozhodli se proto, že mistra stavitele vypoví z Brna. Ten kupodivu příliš neprotestoval, jen požádal o splnění jednoho přání: "Dovolte mi dokončit poslední okno, na kterém zrovna pracuji." Vyhověli mu. Ještě v noci bylo okno hotovo. Když ráno brněnští radní okno odkryli, zhrozili se. Zjistili, že se jim mistr dokonale pomstil. Na okenním obloukem dodnes můžete vidět malého mužíčka, jak vystrkuje svůj holý zadek směrem na Petrov, na ty, kteří ho z města vyhnali.